<div class="iframe-wrapper"><iframe src="https://open.spotify.com/embed/episode/2RzLD84ddHRY8t9Ubslqj5?utm_source=generator" frameborder="0" allowfullscreen="true"></iframe></div>Specifické poruchy učení si často spojujeme hlavně se školou. Se čtením, psaním, diktáty, známkami. S tím, že „to dítěti nejde“ a je potřeba s tím něco udělat. Jenže jak v podcastu Rodičovská posilovna popisuje psycholožka a speciální pedagožka Jana Pechancová, realita je mnohem širší – a zároveň mnohem lidštější.Specifické poruchy učení, jako je dyslexie, dysgrafie nebo dyskalkulie, nejsou jen o tom, že dítě pomaleji čte nebo dělá chyby v diktátu. Prolínají se celým životem. Do orientace v čase a prostoru, do organizace dne, do paměti, do sebevědomí. A často i do toho, jak dítě samo sebe začne vnímat.<h3 id="02e7bbaa-9ebc-4f1b-a0e6-19e1652353fa" data-toc-id="02e7bbaa-9ebc-4f1b-a0e6-19e1652353fa" style="font-size: 20px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Nejde jen o školu. Jde o každodenní život</h3>Dítě se specifickou poruchou učení může mít potíže třeba s tím, že si nepamatuje pořadí činností, plete si dny v týdnu, ztrácí se, chodí pozdě, zapomíná, co má udělat jako první a co jako druhé. Zvenku to někdy vypadá jako nepozornost, lenost nebo vzdor. Jenže ve skutečnosti jde o jiný způsob zpracování informací.To důležité poselství z rozhovoru zní: děti to nedělají schválně. Když něco nejde, není to otázka snahy nebo výchovy, ale dispozice. A tu nelze „přetlačit“ tlakem. Lze s ní ale pracovat.<h3 id="19261278-7142-45ee-b5a4-fa1a1182b398" data-toc-id="19261278-7142-45ee-b5a4-fa1a1182b398" style="font-size: 20px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Když to nejde jednou cestou, hledejme jinou</h3>Jedním z klíčových principů práce se specifickými poruchami učení je hledání alternativních cest. Pokud dítěti nefunguje klasické učení „čti – piš – opakuj“, neznamená to, že se nemůže učit vůbec. Znamená to, že potřebuje jiný přístup.Obrázky, zážitky, pohyb, emoce, souvislosti, příběhy. Propojování informací s konkrétní zkušeností. Kreslení místo poznámek. Myšlenkové mapy místo dlouhých textů. Audioknihy, podcasty, videa. To všechno nejsou berličky ani podvádění – ale legitimní cesty k porozumění.A co je důležité: mnoho z těchto strategií není užitečných jen pro děti s „dys“. Ve skutečnosti mohou pomoct všem dětem, protože každé dítě má jiný styl učení, jiné tempo a jiné silné stránky.<h3 id="b09c4fd3-7592-4c18-8df7-65e3e2e0d7ec" data-toc-id="b09c4fd3-7592-4c18-8df7-65e3e2e0d7ec" style="font-size: 20px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Diagnóza jako úleva – nebo jako nálepka?</h3>Setkání s diagnózou bývá pro rodiče silný moment. Pro někoho úleva („konečně to dává smysl“), pro jiného strach („bude ho to provázet celý život“). Pravda je někde mezi.Diagnóza sama o sobě dítě nedefinuje. Je to informace, ne rozsudek. Pomáhá nastavit podpůrná opatření ve škole, upravit podmínky, snížit zbytečný tlak. Ale klíčové je, jak s ní pracujeme doma.Pokud se veškerá pozornost zaměří jen na to, co dítěti nejde, velmi snadno se začne budovat obraz „já jsem ten, komu to nejde“. A tady už se nebavíme jen o učení, ale o sebevědomí, úzkosti a dlouhodobé psychické odolnosti.<h3 id="9aaa1352-62c9-46cf-bcb9-ab6f73e22d99" data-toc-id="9aaa1352-62c9-46cf-bcb9-ab6f73e22d99" style="font-size: 20px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Proč nerušit kroužky – a kde hledat oporu</h3>Jedna z častých rodičovských reakcí bývá: „Musíme ubrat všechno ostatní a soustředit se na školu.“ Jenže právě tady Jana Pechancová varuje. Kroužky, pohyb, tvoření, hudba, sport – to nejsou zbytečnosti. To jsou místa, kde dítě může zažívat úspěch, radost a kompetenci.Silné stránky nejsou bonus. Jsou základním zdrojem odolnosti. Dítě, které má kde čerpat pocit „tady mi to jde“, snáze zvládá oblasti, kde to dře.<h3 id="ec1a4e29-efc2-4b4b-a769-6e556d595176" data-toc-id="ec1a4e29-efc2-4b4b-a769-6e556d595176" style="font-size: 20px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Co si z toho odnést jako rodiče</h3>Možná nemáte doma dítě s diagnostikovanou poruchou učení. Přesto pro vás může být tohle téma překvapivě blízké. Protože každé dítě je v něčem specifické. A každé někdy naráží.Základní otázky zůstávají stejné: – Co tomuhle dítěti skutečně pomáhá? – Kde se zbytečně trápí jen proto, že „by se to tak mělo dělat“? – A kde naopak může růst, když mu dovolíme jít vlastní cestou?Specifické poruchy učení nám možná jen hlasitěji připomínají něco, co platí obecně: že neexistuje jeden správný způsob, jak se učit, růst a uspět.<h2 id="6e4819b3-7453-4064-a2a1-694d40603528" data-toc-id="6e4819b3-7453-4064-a2a1-694d40603528" style="font-size: 24px; font-weight: 600; line-height: 1.2;">Mgr. et Mgr. Jana Pechancová</h2>Jana Pechancová je psycholožka a speciální pedagožka, která se dlouhodobě věnuje práci s dětmi, dospívajícími i dospělými se specifickými poruchami učení. Působí v<a target="" rel="noopener noreferrer" href="https://www.dyscentrum.org/"> Dyscentru</a> a ve <a target="" rel="noopener noreferrer" href="https://www.elsa.cvut.cz/">středisku ELSA ČVUT,</a> kde podporuje studenty se „specifickými dys“ v jejich studijní cestě i v každodenním fungování.Ve své práci propojuje odborné znalosti z psychologie a speciální pedagogiky s hlubokým respektem k individualitě každého člověka. Specifické poruchy učení nevnímá jen jako školní problém, ale jako součást širšího životního nastavení, které se promítá do organizace dne, vztahu k sobě samému, sebevědomí i prožívání úspěchu a neúspěchu.Jana klade důraz na hledání jiných cest učení, práci se silnými stránkami a vytváření takových podmínek, ve kterých dítě – nebo student – nemusí neustále narážet na své limity. Věří, že to, co pomáhá dětem s dyslexií, dysgrafií nebo dyskalkulií, může být často přínosné i pro „běžné“ děti. Protože každé dítě je v něčem specifické a zaslouží si přístup, který respektuje jeho tempo, styl učení i jedinečné schopnosti.Odkaz na zdroje:<a target="" rel="noopener noreferrer" href="https://www.pasparta.cz/pedagogika-a-specialni-pedagogika/?gad_source=1&amp;gad_campaignid=21135798368&amp;gbraid=0AAAAAo6d2RR1R49sQI88yc97E_bWzbYdG&amp;gclid=Cj0KCQiAr5nKBhCpARIsACa_NiOkAjWr0xUknlTeOcbv_2EHGhz-K160Yx6zTPbDJPEJCcKLQ6TBAyMaAigiEALw_wcB">Mise dyslexie</a><a target="_blank" href="https://www.pasparta.cz/superhrdinove-v-tobe/?gad_source=1&amp;gad_campaignid=21003614059&amp;gbraid=0AAAAAo6d2RRWotrBY1BbR_SjS8Y0p7Tb5&amp;gclid=Cj0KCQiAr5nKBhCpARIsACa_NiPFA_I4IR5_LBUsk71YJyJbC8owHoE4kHXk1TKNeXqTOTdmG4_eE7kaAldWEALw_wcB">Superhrdinové v tobě</a>

Specifické poruchy učení se netýkají jen školy. Článek ukazuje, proč může přístup používaný u dětí s „dys“ pomáhat všem rodičům – při hledání silných stránek, způsobů učení i větší pohody v rodině.

Když učení nejde jednou cestou. Proč „dys“ nejsou jen školní problém

Nejde jen o školu. Jde o každodenní život

Když to nejde jednou cestou, hledejme jinou

Diagnóza jako úleva – nebo jako nálepka?

Proč nerušit kroužky – a kde hledat oporu

Zprostředkováváme rodičům informace a zážitky, které pomáháji porozumět sobě, dětem, vztahům 
a žit smysluplnější rodinný život.

Rodičovská Posilovna - Blog

Learn how to grow and scale your online course business using our online course platform. EzyCourse blog is designed to teach you how to create and sell online courses.

Když učení nejde jednou cestou. Proč „dys“ nejsou jen školní problém

Když učení nejde jednou cestou. Proč „dys“ nejsou jen školní problém

Related Posts

Jak čeští rodiče sdílí péči o děti? Jak přežít první roky s dětmi a neztratit vztah? Klíčem je komunikace a méně tlaku na dokonalost

Proč je pro rodiče někdy tak těžké být s dětmi přítomní a hrát si?

Videohry v životě dětí: Hrozba, nebo příležitost k růstu?

Jak dostat emoce z těla ven? Zkuste to hrou či příběhy, radí Xenie a Lina z Neufeld Institute

Žít v nukleárních rodinách může být náročné a osamělé, říká psycholožka Eliška Kodyšová